Jen pár dnů po tradičních Dušičkách na Malostranském hřbitově jsme s přítelkyní Jaroslavou Milotovou navštívily Vídeň, abychom (také již tradičně) oslavily Dušičky na hřbitově sv. Marka ve 3. vídeňském okrsku Vídně (Landstrasse). (obr. 1, obr. 2) Tento hřbitov má mnoho společných rysů s Malostranským hřbitovem (dále jen „MH“). Oba vznikly v souvislosti s josefínskými reformami pohřebnictví zhruba ve stejné době (u sv. Marka to bylo v roce 1784, u MH roku 1786) a oba byly ve stejnou dobu zrušeny (sv. Marek po 80 letech v roce 1874, MH v roce 1884). Na rozdíl od Prahy, kde bylo využito stávajících hřbitovů, bylo ve Vídni založeno pět komunálních hřbitovů „na zelené louce“, tzn. na místě, kde do té doby žádný hřbitov nebyl.
Po založení Ústředního hřbitova, otevřeného oficiálně 1. listopadu 1874, a zřízení „čestných hrobů“ byly mnohé významné osobnosti exhumovány a převezeny na nové pohřebiště. K nim patřil např. Alois Negrelli (1799-1858), autor projektu Negrelliho viaduktu v Praze. Na hřbitově sv. Marka byl původně pochován také evangelický duchovní, básník a spisovatel slovenského původu Ján Kollár (1793–1852), zemřelý v blízké Ungargasse na předměstí Landstraße. Říká se, že jeho hrob často navštěvoval pozdější prezident Československé republiky, tehdy profesor vídeňské univerzity Tomáš Garrigue Masaryk (který bydlel blízko, v Landstrasse). Básníkovy ostatky byly 16. května 1904 slavnostně přeneseny na Olšanské hřbitovy v Praze.
Podle usnesení obecní rady ze dne 10. února 1922, z doby Rudé Vídně, měly být všechny komunální hřbitovy přeměněny na parky. Před tímto osudem zachránil hřbitov sv. Marka lokální badatel Hans Pemmer (1886-1972). Hřbitov, přeměněný v park, mohl být 22. října 1937 zpřístupněn vídeňské veřejnosti. Od roku 1943 byl jeho ochranou a péčí pověřen vídeňský magistrát. Hřbitov utrpěl bombardováním Vídně, a na konci války, jehož 80. výročí si letos připomínáme, probíhaly na hřbitově líté boje mezi jednotkami SS a Rudou armádou. Přitom došlo k těžkému poškození mnoha náhrobků včetně Mozartova. Již zmíněný badatel a historik Hans Pemmer se opět zasloužil o to, že hřbitov mohl být již 3. srpna 1946 opět otevřen pro veřejnost.
Nejznámější osobností, pohřbenou u sv. Marka, je bezpochyby Wolfgang Amadeus Mozart (1759-1791). Skladatel zemřel ve svém bytě ve vnitřním Městě (Rauhensteingasse č. 8) dne 5. prosince 1791 a podle dochovaných pramenů byl pochován 8. prosince do šachtového hrobu bez jakéhokoliv označení. Když Mozartova vdova Constanze po 17 letech konečně navštívila hřbitov, dokázal jí hrobník dát o místě hrobu jejího manžela pouze nepřesné údaje.
Zájem o toto místo se znovu projevil v roce 1855, rok před Mozartovými 100. narozeninami. Vídeňský starosta Josef Caspar von Seiller tehdy nařídil, aby byl nalezen a označen Mozartův hrob a zřízen důstojný náhrobek. Tento náhrobek, dílo sochaře Hanse Gassera, byl slavnostně odhalen 6. prosince 1859, ale již v roce 1891, ke stému výročí Mozartova úmrtí, se musel stěhovat do čestného okrsku na Ústřední hřbitov. Zásluhou hřbitovního správce Alexandra Kuglera byl na osiřelém pohřebním místě zřízen prostý pomník, sestavený z fragmentů jiných náhrobků. I tento náhrobek byl v roce 1945 těžce poškozen, a byl proto v roce nahrazen novým dílem podle návrhu sochaře Floriana Josefa Druouta. Poškozený náhrobek je pietně uchováván v Muzeu Landstraße, kde nám ho ukázal ředitel Muzea Dr. Franz Hofbauer.
Jaké byly poválečně osudy hřbitova? Stejně jako u MH došlo i u něj v 50. letech ke zmenšení plochy – prodloužený silniční okruh vedoucí Landstraße měl vést přes severní část hřbitova. Po zrušení severní části hřbitova magistrát změnil svůj záměr. Bylo rozhodnuto, že prodloužení silničního okruhu a jeho spojení s dálničním okruhem „Vídeň Jih“ proběhne na jihu hřbitova. Tam také vznikla o několik let později dálnice A 23, což si vyžádalo opětované zmenšení plochy hřbitova. (obr. 3) V roce 1996 byla z iniciativy Spolkového památkového úřadu vypracována koncepce sanace hřbitova a byla provedena experimentální restaurace dvou náhrobků. V srpnu 2005 vydal vídeňský magistrát rozsáhlý balíček opatření pro udržení a zlepšení stavu tohoto památkového pohřebiště. Hlavní důraz byl přitom kladen na restauraci pískovcových náhrobků a jejich nápisů, hroby měly být nově očíslovány a opatřeny mosaznými tabulkami se jmény. Jak jsme se mohly přesvědčit, probíhá rekonstrukce hřbitova velmi úspěšně. (obr. 4) Na snímku můžeme vidět např. rekonstruovaný náhrobek duchovního Michaela Fesla (1788-1863), Bolzanova žáka a oblíbence litoměřického biskupa J. F. Hurdálka. (obr. 5)
Kromě Mozartova hrobu, kam jsem položily věnec a zapálily svíčky, (obr. 6, obr. 7) jsme navštívily za stejným účelem hrob Františka Xavera Němečka (1766-1849), profesora pražské i vídeňské univerzity a autora prvního samostatného Mozartova životopisu (ten vyšel již v roce 1798, dlouho před uznávaným životopisem Georga N. von Nissena, druhého manžela Constanze Mozartové). Prof. Němečka známe také jako pěstouna Mozartových synů Karla Thomase a Františka Xavera z doby jejich pobytu v Praze. (obr. 8) Naším dalším cílem byl kenotaf prof. Adama Martina Pleischla (1787-1867), profesora pražské a vídeňské univerzity a vynálezce bezolovnatého emailu, který otevřel karlovarské minerální vodě vítěznou cestu do světa. (obr.9)
Náš Spolek Malostranský hřbitov se chystá v příštím roce uctít obě Mozartovská výročí – 270 let narození i 235 let od jeho úmrtí. Ohledně konkrétních údajů sledujte naše stránky.
Zapsala: Gabriela Kalinová
Seznam obrázků:
1. Brána hřbitova sv. Marka
2. Pohled na podzimní hřbitov od hlavní cesty
3. Hřbitov a dálnice A23
4. Probíhající oprava náhrobků
5. Opravený náhrobek M. Fesla, ředitele litoměřického semináře
6. Položení věnečku u Mozartova náhrobku
7. Zapálení svíček u Mozartova náhrobku
8. U hrobu prof. F. X. Němečka
9. Ozdobený kenotaf A. M. Pleischla
