Heraldické památky Malostranského hřbitova

Náhrobek metropolitního kanovníka Václava Michala Pešiny (od roku 1857 svobodného pána z Čechorodu) patří mezi nejvýznamnější umělecká díla Malostranského hřbitova (dále jen MH). Je však málo známé, že Pešina nebyl na Malostranském hřbitově pohřben sám, ale leží uprostřed celé plejády svých přátel a spolupracovníků, ať již z doby zakládání Jednoty pro dostavbu sv. Víta (z nichž byl nepochybně nejvýznamnější František Antonín hrabě z Thun-Hohensteinu, který nemohl být pro svůj mesalianční sňatek pohřben v rodinné hrobce v Děčíně), osob souvisejících s Dědictvím sv. Jana Nepomuckého, nebo s poslední pražskou korunovací, od které letos uplyne 190 let. Pešinův náhrobek má také svou vlastní historii – vypráví totiž o přátelství a úctě dvou mužů, stojících za života v různých táborech –  německého sochaře Emanuela Maxe (1810–1901) a českého duchovního V. M. Pešiny (1782-1859), spoluzakladatele četných českých vlasteneckých spolků a iniciátora dostavby pražské katedrály. Jejich přátelství vedlo ke vzniku dvou uměleckých děl – náhrobku zakladatele Dědictví sv. Jana Nepomuckého Antonína Hanikýře, nyní v parku Pod Kotnovem v Táboře (zřízení inicioval kanovník Pešina) a Pešinova vlastního náhrobku na Malostranském hřbitově.

 
Co ale kanovníka Pešinu dovedlo až k myšlence na dostavbu pražské katedrály, a čím se zabýval až do svého odchodu do Prahy, kde mohl konečně začít uskutečňovat svůj velký sen? Tuto otázku jsem si dlouho kladla a snažila jsem se dohledat příslušná data. Proto mne velmi potěšilo pozvání z Polné, abych jim udělala přednášku (již v pořadí třetí) o jejich slavném, i když dnes už polozapomenutém čestnému spoluobčanovi. Doufala jsem také, že zde získám nějaké další informace, týkající se počátků Pešinovy činnosti (Polná byla jeho prvním působištěm). Přednáška, která se konala dne 19. února 2026 v informačním centru na radnici, měla ukázat pestrost zájmů této nanejvýš úctyhodné osobnosti. Nešlo zde pouze o jeho obecně známou zásluhu o dostavbu pražské katedrály, ale také o jeho dlouholetou ředitelskou činnost v Dědictví sv. Jana Nepomuckého, jeho redaktorskou činnost v Časopisu pro katolické  duchovenstvo, jeho zásluhy o vznik Muzejníka (Časopisu Národního muzea), který je nejstarším dosud vycházejícím vědeckým časopisem. Výzvu, vedoucí k jeho založení, Pešina uveřejnil již v roce 1821 v časopise Čechoslaw. Časopis pak vznikl v roce 1826, a redaktorem jeho obou jazykových verzí se stal František Palacký (letos si připomeneme 150. výročí jeho úmrtí). Pešina byl také horlivým podporovatelem Matice české, a to od jejího vzniku v roce 1831 –  v seznamu členů byl veden pod číslem 13). Přednáška se dotkla také Pešinovy účasti na poslední pražské korunovaci. On se jí nejen prokazatelně zúčastnil (je vidět na jednom z jejích zobrazení), ale ji také podrobně popsal. Jeho popis: „Zpráwy o Korunowánj wéwodů a králů českých: s cjrkewnjm obřadem Korunowánj Gejich Cjsařských Majestát, Ferdinanda I. za krále Českého, a Marie Anny Karoliny Piy za králownu Českau“ měl totiž německojazyčného konkurenta, Gustava Thormunda Legis-Glückseliga (1806 Praha – 1867 Praha), kterému stavovský sněm udělil funkci korunovačního historiografa. Legis-Glückselig, který se považoval za konkurenta Františka Palackého, byl zastáncem tzv. zemského patriotismu. Jako paradox zní, že právě on napsal životopis Václava Hanky, pravděpodobného autora Rukopisů. I oni byli přes jazykovou rozdílnost blízkými přáteli. Legis-Glückselig byl rovněž pohřben ve staré části MH, ale jeho náhrobek se nedochoval.
 

Přednáška začala základními životopisnými daty – Václav Michal Pešina se narodil se 13. září 1782 v Novém Hradci u Hradce Králové. V tomto městě (jehož čestným občanem se později stal) vystudoval bohosloví a 28. srpna 1807 byl vysvěcen na kněze. Poté byl poslán do Polné, kde pak působil sedm let jako kaplan a administrátor polenského děkanství. V Polné se zabýval zejména zlepšením vzdělávání – založil roční industriální školu pro třináctileté  dívky, kterou v roce 1812 navštěvovalo 70 žákyň. Do výuky na hlavní škole zahrnul zpěv a základy přírodopisu, děje­pisu a ze­měpisu. Pod jeho vedením sehrála školní  mládež i dospělí  v letech 1810–1812 šestnáct českých i německých divadelních her. Uctil také památku polenského rodáka, katolického duchovního Václava Ignáce  Freye (1752–1791), který se zasloužil o povinnou školní  docházku v Polné a otevření městské školy na Kaplance (nechal u místního malíře Karla Kasala zhotovit jeho obraz). Václav Michal Pešina byl v Polné oblíben i pro svou lidumilnost. Ujal se např. pěti dětí předčasně  zemřelého soukeníka Miksche a malého Mikoláše Miksche sám vyučoval a připravil ho ke studiu na gymnáziu. Nadaný chlapec pak studoval na lékařské fakultě v Praze a stal se významným lékařem. Vyznamenal se zejména za  epidemie cholery. Občané Polné si svého kaplana velmi oblíbili a želeli jeho odchodu, když byl 11. prosince 1814 jmenován farářem v Krucemburku. Těsně po Pešinově odchodu z Polné do Krucemburku mu polenský básník Jan Šembera napsal tuto báseň, která končí následujícími slovy: Vděčně chválu Polná Tobě/ Krucemburk té vypráví,/ Hojnou dítě radost v sobě/ O Tvém srdci dobrém ví.“ I v Krucemburku, kde působil pět let, se Václav Michal Pešina projevil jako horlivý vlastenec, projevoval také velký zájem o zvelebení školství. V místní škole např. založil Knihu cti a hanby, aby tak žáky podnítil k větší píli.

 
Bylo to právě v Krucemburku, kde se Pešinovi dne 21. listopadu 1828, v den 484. výročí položení základního kamene katedrály sv. Víta, zdál sen, podle kterého mu byla uložena povinnost ujmout se dostavby dómu. O tomto snu vyprávěl i svým přátelům. Když se sen několikrát opakoval, začal Pešina věřit ve své poslání. V roce 1819 se Pešina znovu stěhoval  –  tentokrát do Blučiny u Brna, kde působil jako farář  a dozorce škol děkanského okresu Hustopečského. Byl tam velmi oblíben,  usiloval o vzdělání a národní uvědomění a zapojil se do šíření českých knih. Roku 1830 bylo jeho působení oceněno v časopise Rozličnosti: “Co náš Pešina po Moravě pro jazyk mateřský podniká, jak horlivě v Čechách spisovatelům a knihkupcům  odkupováním českých kněh a a časopisův napomáhá, budou hlásati někdy letopisové vlasti.“ V kronice města Blučina se o Pešinovi píše, že byl „nejučenějším knězem  na blučinské faře.“  Duchovní správu tam vedl s největší pílí a přičinlivostí 13 let a 3 měsíce. Pešinova činnost si získala pozornost vyšších míst v Praze, a jeho jméno se proto objevilo ve výběru, když se uvolnilo místo kanovníka-kustoda, Pešina opustil Blučinu 29. června 1832 a odjel do Prahy, kde získal místo metropolitního kanovníka-kustoda. Teď konečně dostal možnost uskutečnit svůj smělý sen. Na své působení v tomto moravském městě však nikdy nezapomněl. Když v roce 1835 vypukl ve městě ničivý požár, věnoval do sbírky na rekonstrukci města čtvrtý nejvyšší příspěvek – 127 zlatých. Nezapomněl ani na Polnou, kterou navštívil už jako metropolitní kanovník v roce 1842 v době mrkvancové pouti (mrkvance jsou druh buchet plněných mrkví). Na požádání místních občanů pak celebroval v děkanském chrámu mši svatou za velké účasti věřících. Na tento kostel nemohl zapomenout – trojlodní barokní bazilika Nanebevzetí Panny Marie je jedním z nejmohutnějších svého druhu u nás a její výzdoba se patří k nejpůsobivějším sakrálním interiérům v Česku. Jak její architekt, tak i autoři výzdoby pocházeli z Itálie. Polná na Pešinu nezapomněla – o deset let později, 29. října roku 1852 byl usnesením obecního zastupitelstva v Polné jmenován čest­ným občanem města. O tomto aktu se mi v Praze bohužel nepodařilo nic sehnat.  Na konci diskuze mne proto místní badatel, pan Jan Prchal, příjemně překvapil: přinesl totiž svůj již starší článek, obsahující opis dopisu kanovníka Pešiny, ve kterém pohnutými slovy děkuje za udělení čestného občanství v Polné: „Že vyloučen nejsem z paměti a srdcí Polenských, –  ano že si mne  i přiosobiti a takořka za zrozence a za vlastního chtí míti, a diplomem ode mne žádají, bych město Polnu co mé rodiště považoval; to mne nevýslovným potěšením naplňuje, a za čest si pokládaje, od dneška se tím honositi budu, že jsem čestným spoluměšťanem Polenským.“

Na závěr přednášky jsem pozvala jménem Spolku Malostranský hřbitov polenské spolky i jednotlivé občany Polné i hosty z Jihlavy, aby navštívili Malostranský hřbitov v Praze. Bude tam pro ně připravena  komentovaná prohlídka, při které budou mít možnost si prohlédnout náhrobek svého čestného spoluobčana, případně tam zapálit svíčičku či položit věnec. Hosté z Jihlavy budou mít možnost učinit totéž u premonstrátské hrobky, kde leží jejich slavný rodák, strahovský opat  Jeroným Josef Zeidler (1790–1870), či u krásného náhrobku skladatele Václava Jana Tomáška (1774 –1850), který studoval hudbu v jejich městě.

Zapsala a přednášela: Gabriela Kalinová

obr. 1: Pešinův náhrobek

obr. 2: Plakát na autobusovém nádraží

obr. 3: Kaplanka

obr. 4: Děkanský kostel Nanebevzetí Panny Marie v Polné

obr. 5: Václav Michal Pešina z Čechorodu

obr. 6: Přednáška

obr. 7: Diskuze

obr. 8: Úmrtní oznámení Pešiny z Čechorodu