Heraldické památky Malostranského hřbitova

Náhrobky malostranského hřbitova, jež zde dnes se stromy, keři i travinami a te­rénem tvoří vzácnou jednotu uměleckého díla s přírodou, jsou většinou práce sochařů činných na konci. 18 a v prvé polovině 19. století. České umění prožívalo tehdy vážnou vývojovou krisi. Přerušením souvislostí s barokní tradicí a ztrátou velkých měřítek umění minulosti dostávalo se tehdy na příklad malířství dopředu jen vnějšími popudy z ciziny. Výchovu mladých uměleckých adeptů na pražské Akademii vedli cizinci a proto v po­lovině 19. století musela se zakládat nová tradice českého umění a hledat nové formy čes­kého výtvarného projevu. V sochařství však, dík zakázkám zdánlivě řemeslného rázu, jako byly hřbitovní pomníky, udržovala se stálá domácí dílenská souvislost s minulostí a ně­kdy i rodinné vztahy pojily tuto práci s přešlou již dobou světové kdysi úrovně českého sochařství 18. století. Bylo to hlavně zásluhou sochařské rodiny Platzrů, od nichž je na hřbitově řada pomníků, jejíž nejstarší člen, Ignác Platzer, pracoval ještě v polovině 18. sto­letí s Dienzenhoferem a Luragem na velkých stavbách barokních paláců a kostelů a pře­dal pak svým nástupcům vedle poznatků řemeslných i výtvarný zájem o souvislost plastiky s celkem. Kamenická práce udržela se v tomto rodě až do konce 19. století. Podobně souvislost s uměním minulosti udržoval z odkazu svého otce, jednoho z nejposlednějších velkých sochařů 18. století i  Václav Prachner, který obohatil v prvé polovině 19. století i ostatní Prahu a český venkov řadou vynikajících sochařských děl, z nichž potom mohli ve druhé polovině vyrůstat naši kltasikové. Přímou dílenskou postoupnost v tradici čes­kého-novodobého sochařství, jíž se nemůže pochlubit již žádné další odvětví českého novo­dobého umění, zahájil na začátku 19. století i František Linn, tvůrce několika plastik to­hoto hřbitova, u nějž se učil Václav Levý. Po návratu z Říma byl mistrem mladého Myslbeka. Podobný vztah našeho současného umění, živeného stále touto tradicí Myslbekovskou k minulosti, můžeme sledovat zase po stránce formální až k Josefu Malínskému a Fran­tišku Xaveru Ledererovi. Jejich díla na Malostranském hrbitově a na Olšanech spolu s Karlovým mostem byla později jedinou školou novodobého sochařského umění i zdro­jem realismu a příkladem umění spojeného se životem. Umělci druhé poloviny minulého století chodili sem na tehdy již zrušené pohřebiště pro poučení v sochařské stavbě, kom­posici i pro myšlenky thematické. Proto plastiky tohoto hřbitova mají vedle svých hodnot uměleckých i význam historický.
Malostranský hřbitov je však národu drahý také jako pohřebiště českých buditelů, osvětových a kulturních pracovníků. Květiny donášené na hrob malíře  Hellicha, hudebního sklalatele Tomáška a Vitáska, spisovatele Gustava Pflegra Moravského, Václava Pešiny z Čechorodu, historika a vědce Františka Martina Pelcla, Ignáce Cornovy, Kašpara Royko a politika Adolfa Pinkase dokládají, že tento prostor je národu posvátný a že i toto místo oprávněně v našich myslích nabylo významu výjimečného.
I příroda zde přispěla k tomu, abychom tento kout Prahy označili za jedno z nejpůvabnějších míst našeho hlavního města. Stromy prorůstají se tu podivuhodným způsobem s architekturami náhrobků, někde dokonce vyrůstají z jejich hmot, obepínají je, uzavírají a kryjí a zpěv ptactva zde hojně hnízdícího dokresluje pak tuto scerierii, aby každému z nás byl tím dražší tento velký památník naší minulosti.
 

František Dvořák
 

Zdroj: NOVOTNÝ, Antonín. Malostranský hřbitov v Praze. Praha : Nakladatelství STN, 1955. 30 s. Hřbitov národních buditelů. str. 22 – 23.

Další informace o umění a umělcích naleznete v samostatné monografii vydané Spolkem Malostranský hřbitov v roce 2014. Knihu si můžete stáhnout zde.